TEST: Giant Reign 29 2
Je to sice jenom hlína, ale zato komplet nová a my jsme se na ni podívali v našem redakčním testu...
- 18. 10. 2019
- Jan Měšťák
- Testy - Recenze
- Foto: Jan Němec
Cestou na start
Kolo jsem si vyzvedl den před odjezdem na etapový závod dvojic v enduru, který se konal ve švýcarském Davosu. Proto nebylo moc prostoru kolo vyzkoušet a naladit v domácích podmínkách. První nastavení tak probíhalo ráno před prologem na parkáči pod lanovkou, kde jsme měli základnu. Zvednout řídítka (rozuměj naházet všechny podložky pod představec), narovnat a nastavit brzdové páky a v neposlední řadě nafoukat do obou pružících jednotek tlak odpovídající 30% sagu.
Při mých 175 centimetrech mi eMková velikost padla jako ulitá. Už při popojíždění na parkovišti byla znát vzpřímenější sedlová trubka, která mě posouvala více nad přední kolo, což jsem hlavně ocenil v prudkých výjezdech, o které nás organizátoři samozřejmě neochudili.
Jak už jsem několikrát zmínil... virtuální zavěšení (Maestro) mi za dobu testování i netestování sedlo asi nejvíce a tlumič u něj zamykám jen výjimečně, a to při dlouhém asfaltové stoupání, kde není potřeba, aby zadní stavba žehlila terén. Stoupací schopnosti “velkého” Reigna se oproti “malému” znatelně zlepšily. V dlouhých výjezdech jsem ocenil vzpřímenější sedlovku, díky které jsem šlapal více pod sebe a tím ušetřil nemálo energie. Tím její výhody zdaleka nekončí. Další skvělou věcí kromě toho, že se na kole sedí opravdu pohodlně, je i fakt, že více zatěžujete předek, který se díky tomu jen tak od terénu neodlepí.
A když už přece jenom došlo ke ztrátě kontaktu předního kola se zemí, bylo lepší slézt, protože se jednalo o stojku, před kterou i Eaglu opadalo peří a mě přešla chuť o sebepoškozování. Přestože se jedná o né zrovna krátké kolo na devětadvacítkách, překvapila mě jeho obratnost mezi kameny a stromy. K tomu dostatek prostoru pro vyrovnávání těžiště a skvěle vyvážená stavba, která dodávala dostatek gripu bez zbytečného pohupování - vkrádaly se mi do hlavy myšlenky o jakési zábavnosti dupání do technického výjezdu. Občasné škrtnutí klik mě ale vždycky naštěstí vrátilo zpět do reality a já zas začal nadávat, kde je ten týpek, co nás odstartuje a pustíme se z kopce…
Start
Alpské kopečky v okolí Davosu nabízí mnoho rozmanitých trailů. Nám organizátoři naservírovali to nejlepší, co se zde dá jezdit. Převážně skalnaté traily plné volných kamenů, kde flow střídala techniku s utaženými zatáčkami. K toho se přidalo i pro enduro typické počasí. Déšť, mlha, sníh a boční vítr dodal závodění ten správný šmrnc.
První seznamovačka z kopce dolů proběhla na flow trailu připomínající náš Klínovec. Vyhlazený trail s boulemi, sem tam nějakým tím poletem, ale hlavně s pořádnými klopenkami, do kterých se dalo opravdu opřít. Na rozehřátí a seznámení s kolem skvělá volba. První třetinu trailu jsme se s Reignem oťukávali. Za první zatáčky bych nás nepochválil a o jednom skoku se zde radši ani nebudu rozepisovat… Ale s ubývajícími výškovými metry jsme se dostali na stejnou vlnu a já si to začal užívat.
Na malém Reignu mě hrozně bavila jeho stabilita, a přitom zachovaná hravost. “Velký” Reign je na tom dost podobně. Trochu se zlepšil ve stabilitě, přičemž mu zas tolik neubylo té hravosti. Přehazování ze strany na stranu mu nečinilo žádný problém. Do klopenek se pokládal bez protestů a díky boční tuhosti mě vždy vyvezl s úsměvem na obličeji. Kdyby na kole byly silnější výplety, tak bych se snad i štěstím rozbrečel.
Po rozřazovacím flow trailu jsme se vydali na pořádný kopce s nekončícimi traily, které Reigna prověřily do posledního článku na řetězu. Ehm i mě. Musím se přiznat, že mě Reign několikrát vytáhl z průseru. Například když mě po několika minutách v erzetě přestaly poslouchat ruce, nastoupila velká kola a sjezdová geometrie, která mě vyvedla z nejednoho kamenitého mordoru bez ztráty kytičky.
Stačilo pustit brzdy a kolo se o vše postaralo. V pomalé rychlosti a utažených zatáčkách se jako u ostatních devětadvacítek trochu nervozity občas dostavilo, ale menší zaváhání bylo dohnáno prvním větším sešupem. S rostoucí rychlostí se dostavovala i stabilita. Velké dropy a trail připomínající svým povrchem středočeskou okresku důkladně prověřily souhru tlumiče s vidlicí. Precizně naladěná progresivita zadní stavby brala sebemenší nerovnost, a přitom se nezalekla ani větší rány a dohromady s vidlicí si poradily se všemi nástrahami, co nám organizátoři přihráli do cesty.
Erzety v průměru trvaly kolem 8 minut, proto není divu, že se tlumič ke konci zadýchal a nebylo radno na něj pod kopcem sahat. Základ je základ. Teď si nasypu trochu toho popela na hlavu. Při posledním setkání se čtyřpístkovými brzdami od Shimana jsem je přirovnal k základnímu Sramu. Nevím, jestli to tenkrát byla nějaká závada, špatné desky nebo prostě jen nezajeté brzdy, ale zastavit kolo jim dělalo opravdový problém i na malém kopečku. Toto tvrzení beru zpět. Tentokrát brzdy fungovaly a Reigna dokázaly zkrotit vždy, když bylo potřeba. Příjemné dávkování a dostačující brzdný výkon i v nepříznivém počasí. Za to si zaslouží pochvalu.
Seznam kapitol článku
- 18. 10. 2019
- Testy - Recenze
- Foto: Jan Němec
Petr Bureš
6114 článkůZakladatel MTBS.cz a KOLO.cz. Vášnivý biker a v posledních letech i elektrobiker, a gravelista. Třicet let sleduje technické novinky a inovace, jezdí po jejich prezentacích a odborných veletrzích po celém světě a sleduje také nejdůležitější události cyklobyznysu. Kromě nejnovějších technologií a bikových novinek je vášnivým příznivcem Retro MTB komunity.
Vložit komentář