Frantovy válcovny plechu

Tak vám povídám, ty válce, to byl tedy kup. Já věděl, proč se mi do toho nechtělo. Ale když už jsem to v tom plánu měl, tak jsem se na ně odhodlal. Už jenom vylézt na ně se ukázalo jako docela slušný zádrhel — přece jen bylo sedlo najednou o nějakých dvacet dvacet pět centimetrů výš. Nakonec jsem se na ně vydrápal a pokusil se šlápnout do pedálu. Přední kolo okamžitě hodilo takovou myš, až sklouzlo přes hranu válce na zem, za ním sjel celý zbytek kola a nárazem i já ze sedla — rovnou příslušenstvím na štangli.

Když jsem to rozdýchal, usoudil jsem, že start bude vyžadovat trochu víc pozornosti, než jsem si původně myslel. Na druhý pokus se rozjezd podařil mnohem lépe. Žádný zázračný pocit se ale nedostavil, protože jednak jsem zjistil, že odpor není až tak malý, abych mohl nohy nějak víc roztočit a přeřadit nemám čím, protože pravou rukou se držím knihovny. Takže znova slézt, zařadit, zase rozjezd, tentokrát mnohem hladší... A co teď? Přece se nebudu celou hodinu držet?

No, osmělil jsem se asi po dvaceti minutách. Šněroval jsem si to od kraje ke kraji, rychlost závratná (podle tachometru asi 22 km/h), kadence úchvatná (sotva 90), ale potil se jak hovězí zvíře a tepal skoro v maximálce. Když jsem se asi po deseti minutách osmělil a „pustil“ se očima podlahy před kolem, chytil jsem vlnu a zase sjel ze „silnice“. Samozřejmě jsem nevyrazil vpřed, jen cyklista totálně mimo mísu by v takovou chvíli nepřestal šlapat. Ale kola řece jen nějakou setrvačnost měla a tak než se zastavila, vyškrábla docela působivé stružky v koberci.

Nakonec jsem tu hodinu odtrpěl, i když jsem si musel ještě udělat jednu „technologickou pauzu“. Výsledek prvního tréninku mi připadal víc než žalostný. Unavený jsem tedy byl, ale nějak divně. Připadal jsem si jako kdysi, když jsem byl s manželkou zkusit aerobic, kde jsem se potil hlavně z vypětí nepošlapat si vlastní ruce a nohy. Značné škody jsem naproti tomu pociťoval v oblasti sedací, otlačené jsem měl i dlaně, navzdory tomu, že jsem měl rukavičky! A tak nevím, jestli má vůbec takový trénink pro mě smysl, když jsem a chci zůstat bikerem?

Komentář trenéra

Válce považuji (a nejen já) za stále nedostižný a v době nejrůznějších elektronicky řízených trenažerů a spinerů i trochu nedoceněný komplexní prostředek tréninku jízdy na kole. Obvykle se význam válců zužuje jen na „kulaté šlapání“ a vysokou kadenci. Od téhle úvahy už je jenom krůček k myšlence, že tyto dvě dovednosti potřebují jen dráhaři.

Záměrně jsem na začátku použil termín jízda na kole Tahle zdánlivě naprosto primitivní záležitost v sobě skrývá tři navzájem se doplňující vlastnosti — řízení kola, rovnováhu a kulaté šlapání. Převažující většina začínajících, ale mírně pokročilých bikerů považuje tyto tři sudičky za mýty a pověry, přitom se významně podílí nejen na jejich pořadí v závodě, ale i na míře osobního poškození, se kterým projíždějí cílovou páskou.

Začneme řízením a rovnováhou. Všimněte si kupříkladu dětí. Uvidíte, že všechny řídí kolo rukama. To znamená, že když mají pocit, že se začínají kácet na levou stranu, zatočí doleva i řidítka. Velociped zatočí, podjede pod těžiště těla a rovnováha je obnovena. Jenže jedou trochu jinam, než původně chtěly a tak musí trochu zatočit na druhou stranu. Tím pracně zbudovanou rovnováhu naruší a všechno se opakuje. Jednou větou - řídí kolo tak, aby udrželo rovnováhu.

Co se v mládí naučíš, k stáru najdeš, i když nechceš. Návyky z dětství si tak přineseme i na dospělé kolo. Zvlášť geometrie kola horského, se strmější vidlicí, širokými řídítky a úchopem dlaní dolů k fixování téhle chyby svádí. Jistě že projevy nejsou tak markantní jako u dětí, ale tendence k řízení rukama zůstává a vynoří se zvlášť v krizových okamžicích — například v tlačenici v balíku po startu.

Co je na tom špatně? Všechno. Pomineme, že šněrováním ujedete mnohem delší vzdálenost, než původně zamýšlíte. Neustálé zatáčení nás stojí mnoho energie navíc, jelikož každé zatočení kolo brzdí — vzpomeňte se na fyziku základní školy, která praví, že na změnu směru je třeba silový impulz. Roste riziko smyku, protože kolo se nenachází mezi vašim těžištěm a podkladem. Navíc je řízení rukama hrubé, má snahu přestřelovat a vzniklé myšky se daří jen těžko utlumit.

Správný popis jednou větou by měl být - řídí rovnováhu tak, aby vedla kolo. Ruce by do řízení měly zasahovat minimálně, na silnici a v rychlé jízdě vůbec, v terénu jen v prudkých sjezdech a výjezdech, kdy kolo jede relativně pomalu. I tam ale jen sekundují těžišti. Bicykl se „řídí zadkem“. Nejdůležitější „řídící kloub“ se nachází v pase, protože přesunem hmoty těla od pasu nahoru oproti pánvi přesouváme těžiště a řídíme tím náklon. Že to jde, dokazuje nakonec jízda bez držení.

A proč se to učit na válcích? Válce vám řízení rukama neprominou. Chybí tady dopředná setrvačnost a rovnováhu pomáhá udržovat jen gyroskopický efekt roztočených kol. Každá vlnka provedená rukama tím posune těžiště mnohem víc, než když se vy i s kolem pohybujete vpřed. A ještě k tomu zvlášť hliníkové válce silně kloužou.

František má nejen problém s rovnováhou boční, ale i předozadní. Pozná se to podle otlačených dlaní. Správný posed na kole by měl mít většinu váhy vzadu, na sedle,dlaně jsou jen položené. Oproti vžitému názoru tato chyba vůbec nesouvisí se špatnou geometrií kola, ale s držením těla. Na stejném kole se tož dá sedět dobře i úplně špatně, záleží jen na tom, jestli horní polovinu těla udržujeme aktivně tzv. „svaly jádra“ (hlavně oblast pasu, břišní a zádové svaly) nebo jestli váhu držíme na rukou.

Taková chyba posedu souvisí i s rovnováhou stranovou. Když se totiž držíme řidítek jak trosečník záchranného pásu, máme hrudník fixovaný oproti kolu a nemůžeme ho používat k balancování. Logicky nám proto nezbývá nic jiného, než řídit rukama. Válce nedostatek opět vytáhnou na slunce, protože síla na pedál je na nich malá a nemůže fungovat jako protiváha trupu. Je zajímavé, že tímto neduhem trpí zejména děvčata. Jestli je to tím, že se jim hůř sedí a chtějí si tak ulevit a nebo proto, že oč větší jim příroda dala rozsah pohybu v kyčlích, o to tužší mívají hrudní a bederní páteř a slabší břišní svaly a tím pádem nevytvoří ten správný hrb, netuším.

Třetím předmětem, který se na válcích vyučuje, je kulaté šlapání. První vyučující je nasnadě — malá setrvačnost. Je jasné, že pokud šlápneme jenom dolů, kolo bez setrvačnosti bude cukat a házet řetězem. Jenže opět přichází na řadu i druhý pedagog a tím je zase rovnováha. Každé šlápnutí rovnou dolů i rovnou nahoru vytvoří impuls mimo těžiště na který se má kolo jednak tendenci naklonit, jednak trochu pootočit. Vzniká další rušivý prvek, který se bez setrvačnosti a na klouzajících válcích demaskuje. Jet na válcích rovně proto znamená momenty od šlapání pokud možno eliminovat kruhovým pohybem a zbytek kompenzovat čistou prací s těžištěm.

Pozitivní vliv na frekvenci šlapání, u válců nejčastěji popisovaný jako jejich hlavní úloha, je důsledkem vyčištění otáčivého pohybu. Pokud neumíme dobře a čistě točit, začne velociped při vyšší kadenci poskakovat jako vzteklá koza a skoro se nedá uřídit. Stejný vliv má i zmiňované špatné držení trupu a tuhé lokty. Pohyb od nohou a pánve se při tom přenáší přes ruce na řídítka a kolo začne tančit po válcích šílené shimmy.

Z celého mého snažení spisovatelského je doufám patrné, že ergometr, spiner ani jiný podobný aparát nemůže nikdy válce docela nahradit. Naopak — pokud strávíte na nějakém pevném kole celou zimu, budete na jaře asi velmi nepříjemně překvapeni. Kompenzační pohyby, které jste se za tu dobu naučili, abyste se při šlapání neklátili jako opilý námořník vám venku pěkně zamotají hlavu. Díky tomu, že kolo je pevně spojeno se zemí a pohybovat se můžete jenom vy, jsou úplně opačné než potřebujete.

A proto vzhůru na válce!

Ondra Vojtěchovský - www.cyklotrenink.com

ps: Samuelovi srdečný pozdrav z válců Ondra

• 18. 12. 2005
• Trénink a fitness