Když člověk stojí v Hranicích u Aše na startu 1000 Miles Adventure, občas ještě přesně netuší, proč tam je. Někdo sem přijel závodit. Jiný utéct od všeho, co doma drnčí, hoří nebo tíží. A někdo jiný jede jen proto, že ho přitahuje dobrodružství, o kterém vlastně nic neví. Společné mají ale jedno: za pár hodin i dní se všichni ocitnou uprostřed krajiny, kde zůstávají jen oni, jejich kolo, nohy nebo koloběžka a svět, který je najednou mnohem větší a mnohem jednodušší.

Letos vedla trasa napříč Českem a Slovenskem jako obvykle dvěma variantami — severní a jižní (obě 1600 km) ze společného startu v nejzápadnějším městečku Hranice u Aše do společného cíle v nejvýchodnější slovenské dědině Nové Sedlici  — ale také prémiovou dvoutisícovkou (3200 km) jihem na Slovensko a severem zpět, která se bude jezdit jen jednou za čtyři roky. Další možnosti byla také pětistovka (850 km), což je plnohodnotná polovina každé klasické trasy. Déšť, bouřky, polomy, vedro i dlouhé úseky absolutního ticha. Letošní ročník měl všechno. A tak jako každý rok vznikly stovky příběhů: krátkých, dlouhých, dojemných, absurdních, bolestivých i krásných.

Z nich vybíráme pět účastníků, protože ukazují, co všechno mohou Míle znamenat — v různém věku, s různými zkušenostmi a na různé trase.

A začneme mužem, jehož přítomnost letos na trati brala dech celé komunitě.

Tomáš Kleňha (75): „To se nedá popsat. To se musí zažít.“

Ještě před dvěma lety o Mílích téměř nevěděl. Do Hranic u Aše přijel jako doprovod kamaráda. Jenže atmosféra startu s ním udělala něco nečekaného.

„Nikdy v životě jsem se dobrovolně nezúčastnil žádného závodu,“ vypráví. „Ale ta pestrá paleta lidí, ta skromnost a přátelství, které tam panovalo... Oslovilo mě to tak, že bylo rozhodnuto. To musíš jet.“

Letos, ve svých pětasedmdesáti letech, projel cílem jako nejstarší účastník, který kdy dokončil tisícovku.

Trvalo mu to třiatřicet dní. Každý z těch dnů vypadal jinak. Každý z nich ho posunul o něco dál. A přesto si Tomáš vybaví jeden moment přesněji než ostatní.

„Ten nejsilnější přišel, když už jsem věděl, že to dokážu. Když jsem projel kolem cedule Nová Sedlica. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem zvládl svoje emoce, bolesti, nálady… že jsem to prostě ustál.“

A když měl popsat, co jsou to vlastně Míle?

„To se nedá popsat,“ řekl. „To se musí zažít. I když nastuduješ veškeré informace, realita je ještě tvrdší. A ve výsledku mnohem krásnější.“

Pavel Šíp: „Dvojnásobná porce dobrodružství za stejnou cenu?“

Na opačné straně startovního pole jel letos muž, který vyrazil jako opravdový šíp. Svému jménu neudělal ostudu. Pavel Šíp, vítěz dvoutisícovky, ten, který v prvních dnech doslova pronásledoval organizační tým, protože přijížděl jen o chvilku později, než oni stíhali stavět checkpointy.

„Chtěl bych říct, že rozhodlo to, že se jede znovu 2000 mil,“ směje se. „Čím delší závod, tím se mi jede líp. První dvoutisícovka v roce 2023 se mi totálně zažrala pod kůži. Dvojnásobná porce dobrodružství za stejnou cenu? To si nemůžeš nechat ujít.“

Ale když přijde na moment, který mu zůstal v hlavě, jeho hlas ztratí lehkost.

„Jel jsem po cyklostezce na Slovensku, široko daleko nic… jen pole a rovina. A pak přišla bouřka. Blesk musel být tak sto metrů ode mě. Zalehl jsem do řídítek a jen doufal, že co nejdřív dojedu do vesnice.“

Vyhrál.

Do cíle přijel po šestnácti dnech a třech hodinách.

A překvapilo ho letos něco na sobě samém?

„Upřímně? Už mě nic moc nepřekvapí. Byly to moje páté Míle. Se sebou žiju skoro čtyřicet let,“ směje se. „Ale stejně o tom pořád přemýšlím. A asi proto se vracím.“

Irena Heitelová: „Jednou tolik náročné, ale jednou tolik krásné.“

Dvě ženy dokončily letos dvoutisícovku. Jednou z nich byla Irena Heitelová.

Její vyprávění není o závodních časech, ale o něčem mnohem osobnějším.

„Po loňské jižní trase jsem chtěla poznat severní,“ říká. „A když otevřeli i 2000 mil, bylo rozhodnuto. Čekat další čtyři roky nepřipadalo v úvahu.“

Jela měsíc. Každý den kombinace krásy, bolesti a jednoduchosti. Jídlo, spaní, déšť, ticho.

A pak přišel moment, který s ní zůstane navždy.

„Nečekaně jsme se v malé vesničce potkali s Máriou. Byli jsme promočení, promrzlí… a ona nás pohostila, nechala přespat. Bylo to tak lidské a tak silné. Nejhezčí okamžik celé trasy.“

Když má Irena vysvětlit, co jsou Míle lidem, kteří o nich nikdy neslyšeli, usměje se:

„Jedinečné šílenství, které se nedá popsat. To se musí zažít.“

František Kasanič: „Je to bolesť. Ale aj závislosť.“

Fero Kasanič startoval letos podeváté. Šestkrát na kole, třikrát pešky. Loni musel závod vzdát kvůli zranění, a proto měl letošní start pro něj zvláštní váhu.

„Tento rok to bol môj deviaty štart. Šesťkrát bike a trikrát chodec. Minulý rok som pre zranenie odstúpil a tento rok to bola povinná „jazda“, aby som to dokončil celé jako chodec. A podarilo sa,“ říká.

Když mluví o okamžicích, které mu utkvěly v hlavě, zpomalí.

„Tých momentov a zážitkov je veľa, nedá sa vybrať jeden. Mám rád tie chvíle, keď som v lese sám. To ticho. Ranné svitanie a večerný západ slnka. Nočný spln. Čas strávený v spacáku. Čas pre seba.“

A když má popsat, čo pre neho Míle znamenajú, říká:

„Pre niekoho sú Míle závod, pre niekoho spôsob trávenia dovolenky. V každom prípade si človek siahne na svoje limity a opustí komfortnú zónu. Nie je to však pre každého. Míle sú jedno veľké dobrodružstvo. Prekonanie sa. Bolesť.“

A nakonec dodá:

„Som rád, že ma to stále baví. Prekvapuje ma, že s tým neviem prestať a stále chcem viac a viac dobrodružstva, viac samoty, viac bolesti. Je to závislosť. Milujem túto komunitu ľudí. Honzu, Yvču, Aničku, Martina… celý organizačný tím beriem ako blízkych priateľov. Rodinu.“

Jan Slanec: „Míle jsou ten moment.“

Jan Slanec nepatří mezi ty, kteří o Mílích snili roky dopředu. Jeho fascinace přišla až tehdy, když po charitě 1000miles pro jeho dceru Aničku viděl mílaře na afterparty. „Měli takové ‘vlčí oči’,“ vzpomíná. „Jako by v nich bylo schované tajemství velkého zážitku. To mě zlákalo.“

Poprvé vyrazil na koloběžce severní trasou. A právě ta samota, ticho a dlouhé dny sám se sebou mu změnily pohled na to, co všechno dokáže. „Byl to tak silný zážitek, že jsem chtěl jet znovu,“ říká. „Podruhé jsem zvolil kolo a chtěl jsem poznat i tu druhou část trasy. A jednou bych chtěl jít pěšky…, prožít 1000miles z pohledu všech tří disciplín. Protože každá má úplně jiný rozměr.“

Jenže letošní ročník začal okamžikem, který by většinu lidí poslal rovnou domů.
 „V pondělí ráno, po hezky prospaném bivaku, jsem si zlomil ruku,“ popisuje. „Zapadl jsem předním kolem do díry a letěl přes řídítka. Malíková hrana dlaně to schytala.“

V poledne bolest zesílila natolik, že se začal poprvé lámat. „Mohl jsem si zavolat pomoc a začít se léčit. Ale už bych nebyl na Mílích. Tak jsem si řekl, že to vzdám až zítra, když to nepůjde.“

A tak pokračoval. Jednou rukou vedl kolo lesem, brodil se potoky, zkoušel jet roviny a večer zvládl i sbalit a rozbalit bivak. Nakonec dojel až do Krumlova, kde byla nemocnice. „Paní doktorka řekla, že to asi zlomený není,“ směje se dnes. „Takže pokračovat s dlahou a v klidovém režimu. A já mohl jet dál. Bolest nebolest.“

Pak se jeho cesta proměnila v sérii momentů, které sám popisuje jako horskou dráhu. „Rozbil se mi Garmin. Dostal jsem snídani od neznámých lidí. Mílaři mě vzali k sobě, abych měl trasu. Půjčili mi nový Garmin. Viděl jsem hodonínský prales, překonal pekelné bahno Bílých Karpat, přežil zimu v Trenčíně, spal v luxusním hotelu, projel historickou Banskou Štiavnici, opuštěné kraje…“

A pak přišel další zvrat. „Zničil jsem kolo. Zachránili mě místní. Mílaři se kvůli mně opili ve východniarské hospodě, aby vyloudili náhradní duši na moji šestadvácu. Opravili mi brzdy. Pomohli mi do cíle. To bylo momentů.“

Když se na celou cestu dívá s odstupem, má v tom naprosto jasno. „S odstupem půl roku bych řekl, že Míle jsou ten moment.“

A co ho nejvíc překvapilo na něm samotném? „Když jsem jel poprvé, překvapilo mě, že jsem Míle ujel s radostí a bez frfňání. Čekal jsem to horší. Ale ne, Míle jsou trasované pro radost v duši a chválu krásy kolem nás!“

Pět lidí. Pět příběhů. A stovky dalších, které se letos odehrály.

Věk účastníků od osmnácti do pětasedmdesáti.
Tempa od rychlosti závodníka až po krok poutníka.
Někdo jede s cílem vyhrát, jiný s touhou dojít. A další prostě jen chce zjistit, co se stane, když člověk vyrazí napříč krajinou sám se sebou.

A když se jich zeptáte, co jsou Míle, odpovědi se liší jen slovy. Uvnitř znamenají totéž.

„To se nedá popsat.“
„Je to nejlepší dovolená.“
„Je to jedinečné šílenství.“
„Je to bolest. Ale krásná.“
„Je to cesta, která mění člověka.“

A není divu.

Nejde o závod, který jen zní extrémně. Tisíc mil je extrémní dobrodružství.
Jede se skutečně 1000 mil, tedy zhruba 1600 kilometrů, a k tomu téměř 40 000 metrů převýšení.

Dvě země s mnoha pohoří a stovkami mikroklimat, která se během pár hodin dokážou změnit z léta na podzim.

Výsledek? Nejstarší a jeden z nejtěžších závodů podobného charakteru v celé Evropě. Možná vůbec ten nejtěžší.

Ale mezi stromy, na polních cestách a v horách na česko-slovenském pomezí na tom vlastně nezáleží. Na Mílích totiž nejde jen o výkon. Jde o to, co si člověk z té cesty odnese — ať už jede pět dní, nebo třicet tři.

Možná je proto nejlepší popis ten, který letos zazněl několikrát:

„Tady se nevyhrává. Tady se prostě dojede. A to stačí. To je to největší vítězství. Ta výhra je v zážitcích, v tom, co všechno člověk za těch pár dní prožil.“

Protože vítězství na Mílích nemá podobu medaile. Má podobu rozhodnutí vyrazit, pokračovat — a dojít až tam, kam vás pustí vlastní srdce...

---

Jaké budou další ročníky 1000 Miles Adventure

Na dalších ročnících se už pracuje a plán je jasný:

• 2026 – Slovensko → Čechy (standardní směr)
• 2027 – Okolo Česka (sever i jih, závodníci obou variant se budou potkávat)
• 2028 – Slovensko → Čechy (standardní směr)
• 2029 – Česko → Slovensko + znovu 2000 mil (severem tam, jihem zpět)

A přihlášky? Ty tradičně startují o silvestrovské půlnoci – 1. ledna v 00:00. Takže místo přípitku se jde rychle vyplňovat přihláška. Rychle – opravdu! Některé ročníky byla kapacita naplněna během pár minut. Není to tedy radno podceňovat. Ovšem pak je o důvod víc k oslavě.

Více info k tomuto i jiným ročníkům a též k registraci na: www.1000miles.cz

Pro MTBS.cz sepsali: Martina Josefa Huspeninová a Jan Kopka

 

• 17. 12. 2025
• XCM Ostatní závody
• Foto: @1000milesadventure