- Co tě minulý rok vedlo k rozhodnutí odjet do Austrálie na Crocodile Trophy?
- No, já jsem začínal závodit cross country a potom marathony. Postupně jsem objel všechny závody u nás doma, pak jsem zkoušel co se dá v Evropě. Chtěl jsem jít dál a logicky mě napadl Crocodile Trophy. Je to nepsaný nejtěžší marathon na světě, takže mě to automaticky lákalo. Loni jsme se rozhodovali s Ondrou Fojtíkem. Sám bych do toho napoprvé vůbec nešel. Byl to desátý ročník a byl nesmírně namáhavej protože se startovalo v oblasti, kde bylo hrozný horko, ti kdo nebyli Australani měli velké problémy se s tím srovnat. Já jsem to kupodivu snášel celkem dobře.

- A co to bylo letos? Už jsi přece věděl co je to za dřinu?
- Cítil jsem se ke konci léta dobře, navíc trasa letošního závodu nebyla tak rovinatá, začínalo se a končilo v Queenslandu, kde je více hor, proto jsem se rozhodl, že tam pojedu.

- Parťáka jsi už nechtěl?
- Ale chtěl, to víš že je to lepší. Ondra měl v tu dobu hlavu plnou marathonskýho mistráku, ne že by nechtěl jet, spíše neměl čas řešit věci kolem. Bavil jsem se o tom s Robertem Novotným i s Petrem Kučerou, ale nikdo se nechytnul. Takže jsem zůstal sám a řekl jsem si: "No co, pojedu sám, co je na tom!"

- Jaká byla tvoje příprava, jak jsi dokázal zužitkovat zkušenosti z minulého roku?
- Loni jsme z toho byli hodně nervózní. Zjišťovali jsme všude možně co si s sebou vzít, hlavně po technické stránce. Letos jsem se speciálně na závod nijak nepřipravoval, už jsem věděl do čeho jdu. Po technické stránce taky ne, sbalil jsem se, jako bych jel tady na Českou spořitelnu. Nic speciálního jsem si nevezl ani na kole neupravoval, kromě triatlonových nástavců. Hodně závodníků vozí silniční kazety, já jsem si jí chtěl vzít taky, ale spíše jsem na ní zapomněl. Není to však nic, co by rozhodovalo.

- Kolik jsi během etapy vypil vody?
- Občerstvovačky jsou po 30km maximálně po 35km, takže tak po hodině až po hodině a půl. Měl jsem camelback a dva litrové bidony, které jsem si tam plnil. První etapy jsem to ani nevypil, ale později s přibývajícím vedrem jsem toho měl málo, 10 až 11 litrů za etapu mi najednou přišlo málo.

- Čím jsi se při závodě živil?
- Téměř ničím. Podobně jako všichni jsem se vydatně navečeřel a nasnídal. Když byl start ráno v 8, tak jsem se od šesti do půl sedmé snažil do sebe dostat maximum :-) Při samotné etapě v tom vedru už člověk ani není schopen nic moc přimout. Občas nějaký ten gel nebo ovoce, ale fakt málo.

- Kdo ti servisoval kolo?
- Je tam oficiální mechanik, byl to super chlápek z Brisbane. Do dvou do rána seděl s čelovkou nad našima kolama a spravoval. Platili jsme jen některé náhradní díly. Měl u sebe krabici věcí zdarma, které mu někde někdy zbyly, nechápu zkama! Neustále u něj byla fronta. Jednou mi ukázal na krabici s nářadím, jestli bych si neporadil sám, tak já že jo a od té doby mě považoval za největšího mechanika v Austrálii.

- Jak je to možný?
- Byl to obyčejnej chlápek z obchodu. Měl toho dost a málokdo si tam něco opravoval jako já. Jednou za mnou přišel z prasklou cannondalovskou vidlí, jestli prý nevím co s tím. Pak se mi vypustil vzduch s mýho SIDa a kdž jsem za ním přišel, tak se hrozně divil, proč si to neudělám sám. Několik hodin jsme to potom dávali spolu dohromady. Vůbec, pochybuju, že někdo dojel do cíle na stejném kole, na kterém odstartoval, je to obrovský záhul na techniku, odcházela všem.

- Co bylo tím největším problémem na trati?
- Za prvé to bylo vedro. Ale technika trpěla nejvíc kvůli písku a kvůli všudepřítomným roletkám. Někde byly menší, tak to bylo jako naše polňačka, člověk chytil řidítka a jel. Ale těch větších, to bylo peklo. Po 100km jsem musel i slézt z kola, už to nešlo přejet. Někde na tom byla ještě deseticentimetrová vrstva jemného prachu, to jsem se hodně prošel :-.)))

- Jaký je vůbec komfort na Crocodile Trophy? Jak a kde se spí?
- Někdo spí se ve stanech, někdo má speciální stan na jeepu. Mě stan nevadí, i když potom pádu co jsem měl bych ocenil něco komfortnějšího, byl jsem rozsekanej a jak se člověk pořád převaluje na té tvrdé zemi, no nic moc. Komfort na Crocodile Trophy ale není o spaní, spíše o zabezpečení doprovodem. Ten já vůbec neměl, takže jsem si všechno musel zařídit sám.

- Co třeba?
- V podstatě všechno. Na občerstvovačkách to ještě šlo. Nejhorší to bylo v cíli. Několikrát se dokonce stalo, že se pořadatelé někde zadrhli a my seděli v cíli 4 hodiny na 40°C téměř bez vody. Kdo měl doprovod byl už v tu chvíli dávno umytej, nepojenej, najedenej a namasírovanej ve stanu a odpočíval. Zkrátka všechno sám - stavíš a skládáš si sám stan, vymýváš si bidony.... v tu chvíli jsem pochopil, že bez doprovodu má člověk daleko menší šanci na úspěch.

- A byl tam ještě nějaký podobný dobrodruh jako ty? Úplně sám?
- Byl tam ještě jeden Němec, se kterým jsem nakonec nejvíce kamarádil. Bylo tam hodně lidí bez doprovodu, ale byli ve dvojici jako my loni s Ondrou. Pak zase ti nejlepší jako Bettin nebo Hansen měli zázemí jako blázen. Maséry, celý tým, který pomáhal při závodě. Vítěz Adam Hansen a jeho čtyřčlenný tým nenechali nikoho moc škrtnout.

- Necítil jsi se jako jediný zástupce národa a ještě ke všemu bývalého východního bloku osamocen nebo odstrčen?
- Vůbec ne, ani mě to nenapadlo. Takových tam bylo víc, i když ne z východního bloku. Byl tam Ir, Angličan a Dánka.

- Jak na tom byla osamocená slečna?
- Obdivuju jí. Byla tam stejně jako já sama bez doprovodu. Občas dojížděla už za tmy, jeepy jí svítily na cestu, jela třeba etapu 11 hodin!

- S kým jsi nejvíc kamarádil, s kým nejraději večeřel a trávil čas?
- Tak určitě s Němcem Johanesem a taky s Heinzem, ten byl nakonec třetí, dost jsme si během etap pomáhali. Ten tam měl i svojí manželku. Nakonec jsem si perfektně pokecal i s Adamem Hansenem.

- Byl jsi zklamaný, že jsi neobhájil nebo nezlepšil páté místo z loňska? Než jsi odjel, tak se v tiskové zprávě psalo, že jedeš výsledek vylepšit.
- Když tam jede člověk poprvé, tak vůbec neví do čeho jde. Chce hlavně dojet a pak teprve nějak zajet. Kdybych byl loni osmej a letos šestej, tak by to bylo super. Ale když jsem byl loni pátej, tak je jasný, že to chce zlepšit. Ale zklamanej nejsem, byla větší konkurence, loni daleko více lidí závod vzdalo a tím pomohli mému pátému místu. Letos slezlo pár lidí vzadu. Myslim, že to bylo maximum co šlo zajet.

- Jaký byl největší zážitek?
- Největší zážitek jsem měl ze dvou technických, vyloženě bikových etap. Jelo se mi krásně, jel jsem na špici s Adamem, hrozně jsem si dával, ale bavilo mě to. Pak taky ve druhé etapě, když jsem si sjížděl skupinu 40km sám, z patnáctli lidí v balíku postupně začali odpadávat až nás bylo jen pět. Bettin pak nastoupil a pořád se ohlížel a já za ním. Měl jsem perfektní pocit, už jen kvůli tomuhle to stojí za to.

- Viděl jsi krokodýly?
- Jo viděl, na stejném místě jako loni. Před koncem etapy jsme brodili do půl pasu řeku, po pěti kilometrech v cíli v té samé řece se na nás dívali.

- A hlídal někdo ty brody?
- Ne, prý by to neuhlídali. Jen nám řekli ať to rychle přejedeme :-)))

- Pojedeš se s krokodýly poprat i příští rok?
- V Austrálii jsem říkal, že jedině jako doprovod nebo řídit jeep a rozdávat pivka. Nebo za 15 let vyhrát veterány. Ale člověk nikdy neví, kdyby Češi byli schopni postavit tým, tak bych do toho šel. Určitě se tam ale ještě jednou chci podívat.

- Co bylo na Crocodile Trophy vůbec nejtěžší?
- Loni vedro a letos asi technické problémy a silničářská taktika ostatních.

- Na kolik tahle dřina přijde?
- Tak počítej: startovný 2000 EUR, letenka 50.000 Kč a pak nějaký symbolický náklady.

- Všechno pokryli sponzoři?
- Ano a moc jim za to děkuju

- Co bys ještě rád řekl čtenářům?
- Počkej zamyslím se - jo, už vím. Byl to zvláštní pocit únavy. Ke konci dne jsem jí vůbec necítil, když jsem šel spát, v osm nebo v devět, tak všechno v pohodě. Přemýšlel jsem kde druhý den nastoupím, jakou zvolím taktiku. Ráno jsem ale myslel, že nedojdu na záchod. Na startu jsem si nedokázal představit, že mám šlapat. Po třiceti kilometrech se mi to rozjelo a dotáhl jsem se na první a jak se jelo rychle, tak jsem se cítil dobře. Takhle to pokračovalo až do poslední etapy. Byl jsem překvapenej, jak to zvládám. Přišlo to až dva dny po závodě, kdy nás vzali na potápění na Velký bariérový útes, vylezl jsem na pláž a po krátkém potápění šest hodin chrněl. Všechno to na mě padlo.

- Tak díky za rozhovor a gratuluji.
- Tak díky.

Radek Šíbl děkuje těmto partnerům za podporu:

 

Foto: Mark Watson - Crocodile Trophy, Jan Němec

• 22. 11. 2005
• Ostatní