Nářez mezi vinicemi aneb letecký den v Jevišovce

• 07. 09. 2008
• Tomáš Přibyl
• XCM Kolo pro život

Kolo pro

Sobota časně ráno; šinu si to po výjimečně volné brněnské dálnici, sluníčko praží a rozhodně ve mě nebudí dojem pozdního léta...

Celá ta atmosféra klidného sobotního dne s perspektivou hezkého závodu v Jevišovce se mi líbí. Jak tak postupně míjím další auta s bicykly na střeše nebo v zavazadlovém prostoru proložená taškami, dekami, ručníky a tak podobně, raduji se z celé té bikerské komunity, lidí, kteří často za cenu odříkáni si různých hmotných požitků týden co týden putují českou krajinou, setkávají se a férově soupeří na všech možných tratích. Ten pocit mě úplně usmířil s problémy, které na mě čekají zítra, za týden nebo za rok.

V Jevišovce už to vřelo. Více než kilometr před vesnicí jsem věděl, že parkoviště je na stejném místě, jako obvykle. Díky permanentnímu suchu se tam zvedal obrovský oblak prachu  pod přijíždějícími vozy. Kolorit místních poměrů nádherně vykresloval muž, který mířil zdánlivě na místo registrace závodníků; až z blízka jsem si uvědomil, že na kole nemá ani jeden bidon, ale místo toho třímá v ruce obrovský demižon. Asi jel pro svou denní dávku ke známému....

Registruji, se, přebírám místo trička láhev červeného, rozhodně se bude večer hodit, je třeba trochu uvolnit rodinnou atmosféru.

Jedu se rozjet, v tom vedru jsem propocený durch ještě než se dostanu do svého startovního boxu. Letmo se zdravím se známými, cítím se jako doma, když nad tím přemýšlím, možná i lépe než někdy doma....

Start! Asi se pojede pěkná palba, trať je úplně suchá. Ale jako by mě ti nejlepší na špici balíku slyšeli, první kilometry po asfaltu se jede celkem v pohodě. Třicetistupňový žár asi nikoho nežene dopředu, vždyť na místní trati se jede vlastně pořád na otevřených pláních, žádný les, žádný stín. Ale jakmile sjedeme z asfaltu na cestu, rozpoutává se hotové peklo. Borci na čele zrychlují a zároveň se zvedá neproniknutelná clona prachu. Už jsem zažil leccos, ale tohle je síla! Jedeme čtyřicítkou a já chvílemi nevidím ani na pět metrů. Pomyslím si, že ostatní asi také ne a nenapadá mě v mém pesimistickém způsobu myšlení nic jiného, než že to musí co nejdřív lehnout. Balík několikrát mění směr a pořád se naštěstí jede. Najednou jako když do skupiny střelí; a už to přede mnou padá. Ještě stačím vidět dres „Doláků“ jak se řítí k zemi těsně před mým předním kolem, zabočuji do příkopu, naštěstí není hluboký. Jsem rychle zpátky na cestě, ale bohužel, skupina se rozdělila a ti šťastnější už mi nenávratně ujíždějí. Je to robota, postupně se propadám trochu dozadu, ale pořád je to dobrá pozice do druhého kola. Když přijíždíme podruhé k jedinému prudšímu výjezdu či spíše výšlapu, pokouší se o mě mrákoty. Vedro, tepovka hrozná a k tomu dopitá flaška, to ještě není to nejhorší. V dlouhém sjezdu mi nejdřív padá řetěz a než stačím zpomalit, zasyčí to a přední guma je prázdná. Sakra, kleju a snažím se defekt vyměnit v profi stylu. Ale profi je maximálně bombička, protože plášť vyjíždí z ráfku a vzápětí se ozývá obrovská rána, jak duše odchází do věčných lovišť. Pumpu nevezu, druhou duši nemám, tak stojím u cesty a čekám, že mi někdo pomůže. Jsme přece ta cyklistická komunita, jedna velká parta, kamarád vedle kamaráda. Uběhlo deset, patnáct minut a nikdo se ani nezeptal, cože to tam tak stojím, přední kolo venku a duše v ruce. Pak už mávám a prosím. Zastavuje první dobrodinec, zřejmě mu to nedalo, protože vyznáváme stejné barvy dresu. Dává  mi do ruky pumpu a duši, děkuji a snažím se dohnat ztrátu. Nějak to nejde nafouknout, koukám a rezervní pryž má díru jako vrata. Tak tu bych rozhodně nevozil jako rezervu! Další borec zastavuje až za mnoho minut, chce mi pomoci, ale když kouknu na ten kus černé gumy, zjišťuji, že mi dává duši s autoventilkem. Vzpomenu na legendárního Cimrmana a jeho teorii o střídání dvou period, očekávání a zklamání. Až borec s číslem 468 mi dává ten správný produkt a já se po třiceti minutách můžu vydat směr cíl. Ale to už moje povznesená nálada vzala za své. Ne proto, že přijedu do cíle tisící, ale z toho důvodu, že mé dušínovské představy o partě cyklistů jsou zřejmě příliš optimistické. Faktem je, že i v mém pokročilém věku mě zaskočilo, že borci a borkyně soupeřící o pětisté sedmé místo nedokážou jak jeden muž a jedna žena aspoň předstírat účast s nešťastníkem evidentně žadonícím o pomoc. V autě na zpáteční cestě mi to došlo; země česká je krásná, ale lidé jaksi začínají vyznávat jiné hodnoty než bych si já představoval. Tak zase za týden na Ještědu. Učiním nutná opatření; znovu nazuju bezdušovky, do kapsy pro jistotu kromě bombičky přibalím i pumpu a na představec přilepím dvě duše. Kromě vlastní blbosti už by mě tak nemělo nic zaskočit.

Ale abych dostál kromě vlastních nářků také jisté zpravodajské povinnosti; druhého v cíli Pavla Zerzana (Česká spořitelna MTB) jsem vyzpovídal, jak to tedy na čele vypadalo. K průběhu mi řekl následující: „Ze začátku se moc nejelo, bylo to takový ospalý. Byla tam velká skupina, trhat se to začalo až v těch kopečkách. Zůstali jsem tam Mlyny, Herman, Jelínek, Ježa  a já, v tom druhém kopečku se to trochu natáhlo. Pak ve sjezdu defektil Ježa a byl ze hry, Mlyny (Mlynář — MAX CURSOR- pozn. red.) trochu poodjel a my zbylí jsme špatně spolupracovali, takže v klidu nadobro odjel. Takhle jsme se dostali do druhý rundy, no a tam jsem v tom kopci nastoupil já a klukům odjel. Do cíle už se na tom nic nezměnilo.“ Doplňuji jen, že o třetí místo svedla souboj dvojice Herman (MAX CURSOR) Jelínek (EXE Jeans Chomutov), když první jmenovaný byl na pásce o necelou vteřinu dříve.

V ženském pelotonu kralovala závodu Petra Kottová (Toyota Dolák), která udržovala stabilní tempo po celou dobu a ve finále se jí nejvíce přiblížila týmová kolegyně Lenka Sýkorová. Bára Radová (PROFIL MRX) ztratila na třetím místě skoro dvě minuty.

Závěrem bych ještě rád upozornil na průměrnou rychlost dosaženou vítězem, naprosto neuvěřitelných bezmála 40 km/hod! Ale i desítky dalších bikerů se činily; bezmála dvě stovky se jich dostalo přes magických 30 km/hod, což je podle mého názoru v horkém počasí, prachu a kamení docela pěkný nářez!

Kompletní výsledky závodu naleznete na www.sportis.cz, průběžné hodnocení na www.kolopro.cz

Text: Tomáš Přibyl
Foto: Markéta Navrátilová 

• 07. 09. 2008
• XCM Kolo pro život