Jarní snění
- 09. 04. 2006
- Petr Bureš
- Ostatní
Zamysleli jste se někdy nad podstatou toho, co vás pohání životem neustále dál a dál ? My pro vás jedno takové zamyšlení máme ...
Na úvod následujících řádek je asi nutno poznamenat, že jejich autorka je jedním z adeptů na redakrorskou pozici mtbs a tento text je jejím zamyšlením nad tím, proč chce něco podobného zkusit. Takže se v diskuzi pokuste mírnit v kritických polemikách :-)
Je březnový víkend, neděle ráno. Matka příroda pomalu hlásá, že jaro na sebe nenechá dlouho čekat. Dlouhá a nekonečná zima už konečně odchází. Probouzím se a skrz žaluzie mi sluníčko svítí do očí. Venku je opravdu krásně, na obloze ani mráček a teplo, úplné bezvětří. Dříve bych vyskočila, spořádala snídani a upalovala najíždět těžké první kilometry!
Jak jinak, všichni to známe! Někdy to bezedně milujeme, jindy to bytostně nesnášíme ale život si bez toho nedokážeme představit. Tomu se říká cyklistika. Je to součástí našeho života, je to naše droga!
Místo toho zůstávám ležet v posteli a nechávám se dál unášet sny! Raději nevnímám tu touhu vstát a sednout na kolo. 
Stejně tak jako se snažím už ani nevnímat otravnou bolest v krku, unavené tělo a nakonec ten pocit bezmoci. Radši sním, je to příjemnější a podvědomě se usmívám. Sním o tom co jsem vlastně za poslední roky zažila. Jaký život jsem vlastně žila. Nevzpomenu si na první závody ačkoliv to není tak dávno. Vybaví se mi ale obrovské množství zážitků. Uvědomím si, že nechci zapomenout. Před očima mám momenty příjemné i ty, na které se člověk snaží zapomenout. Úspěchy, neúspěchy, okamžiky kdy člověka potkala obrovská dávka štěstí a kdy nevítaná smůla v ten nejnevhodnější okamžik. Vzpomínám na nekonečné kilometry. V zimě, v létě, tréninky, závody i soustředění. Pořád dokola analyzuji a přemítám si závody, vybavuji si taktické chyby, soupeře i tu bolest v nohou, když mi protivníci odjížděli a já už prostě nemohla.
Světoborný výsledek jsem nikdy nepředvedla. Nejsem žádný talent ale velký dříč a tak jsem byla ochotná na sobě donekonečna pracovat a hodně obětovat. Stačilo otevřít oči a porozhlédnout se. Kolem byli lidé, kteří dali své závodní kariéře všechno. Viděla jsem jejich úspěchy, jiskru v jejich očích. S postupem času těch lidí kolem bylo víc a víc, byli hladoví a pomalu jsem začínala mít hlad i já. Nezáviděla jsem jim ani na vteřinu, jen je obdivovala! Ta cesta kterou měli za sebou musela být pekelně dlouhá, trnitá a bolestivá! Kolotoč ve kterém jsem se vcelku rychle ocitla mi učaroval. Nezapomenu na ten pocit když jsem si říkala "Proč ne, vždyť to můžu taky dokázat, chci to dokázat a udělám pro to všechno!" cyklistika se stala postupně mým životem. Tím, pro co jsem dýchala a tím, co se hodně hluboko a pevně usadilo tam uvnitř, v srdci. Stala se mojí součástí ale tehdy nebyl ani čas si to uvědomit a přemýšlet nad tím. Jediné co jsem před sebou viděla byla dlouhá cesta. Kladla jsem si před sebe jeden malý cíl za druhým. Někdy trvalo dlouho než se mi ho podařilo dosáhnout a někdy to trvalo ještě déle. Když jsem byla nejistá nebo netrpělivá, byl tu trenér, který věděl co říct, měl co říct a řekl to.
Teď tu ležím a sním. Pravděpodobně si za to můžu jen já sama. Není už to jedno? Není! Tělo se prostě vzbouřilo a neposlouchá. Že by bylo opravdu unavené. Doktoři to říkají. Nikdy jsem ho moc nešetřila, možná jsem na sebe měla myslet víc. Teď už je pozdě! Nebo není? Nevím! S cyklistikou se nechci rozloučit. Nejde to i když by mi to situaci ulehčilo! A na povel to taky nepůjde! Kudy z toho ven? Ve vlnách subjektivních pocitů přichází sebedůvěra. Pevné rozhodnutí a čistá mysl upřená k jedinému cíli - zase se na ten start postavím a budu závodit. Ale za dva dny je všechno jinak. Cítím se unavená, odhodlání se vytrácí a je nahrazeno šedivými myšlenkami. Uvědomuji si to. Stále víc a víc. Tři čtvrtě roku netrénování či chabých pokusů o jakýkoliv pohyb, vybití energie a vyplavení endorfinů. Aspoň na chvíli zase okusit ten pocit říkám si! Ale vždyť nejsem jediná tak proč se nedokážu rozloučit?!Ne teď ještě ne, nechce se mi!
Pomalu bojuji ve válce. Hezky pomalu bitvu po bitvě. Nelituji se, určitě ne, jen je prostě 
prázdno tam uvnitř. Tam, kde to dříve žilo. Můj život už nejede na plné obrátky, cítím to tak. Chce to nové náboje! Vzpomínám si na podzim, viděla jsem tehdy při závodě bývalé soupeřky vyhrávat ale nebyla jsem z toho smutná. Necítila jsem tu nutkavou potřebu s nimi závodit. Kdy to vlastně bylo? Matně se rozpomínám: byla jsem uvnitř dění. Celý závod - to vím jistě. Samozřejmě role závodníka je vyloučena, role fanouška, to si nejsem jistá . Už vím! Lačně jsem tehdy sledovala každý okamžik, v ruce jsem dřímala svůj nový fotoaparát a nezkušenou rukou se snažila zachytit každý moment závodu. To pomocí objektivu jsem byla zase součástí všeho! Sledovala jsem divoké nástupy, taktické kličky a namáhavá sjíždění úniků. Má snaha byla tehdy trošku jiná než jak tomu bývalo v minulosti v roli závodnice ale prožívala jsem to stejně jako aktéři. Kdo jiný vlastně dokáže lépe zachytit to, co se odehrává než ten kdo si to zažil sám?! Mačkám spoušť v naději, že zachytím právě ty momenty, po kterých se mi tolik stýská! To mě naplňuje! Jsem plná nadšení, euforie a zážitků! Stejně jako vyčerpané závodnice. Ani se mi to nezdá divné. Později přišlo pár kladných ohlasů na fotky z toho závodu od samotných závodnic. Pár lidí nezasvěcených do cyklistiky mi řeklo, že dokázali nasát tu atmosféru. Z pouhých obrázků! To byl ten impuls který jsem hledala!
Slunce mě stále krásně hřeje do obličeje. Začínám mít hlad (tentokrát ten fyzický) a to mě bohužel ruší z krásných představ o pedálech a sedle. Asi už opravdu budu muset vstát. Nepospíchám, mám čas se v klidu nasnídat. Půjdu se projít, byl by to hřích zůstat doma. Vyčistím si ještě v rychlosti svou digitální zrcadlovku, objektivy a filtr! Bez nich ven vyrážím už jen občas. Od podzimu jsem přečetla pár knížek ale ne nadarmo se říká: „praxe je praxe“. Vyrážím tedy v plné polní ven a doufám, že se mi podaří dnes něco hezkého zachytit. Těším se na první závody stejně tak jako bych měla stát na startu! Je čas jít dál!
Text : Renata Zemanová
Foto : archiv autorky
- 09. 04. 2006
- Ostatní
Diskuze k článku
velice pekny clanek jeden z nejlepsich na mtbs...
velice pakny clanek jeden z nejlepsich na mtbs.....
Tak trochu nevim co si o tom mam myslet.Ale spatne to neni jen trochu zmatene.
Jinak hodne stesti na nove ceste...:)
ja si myslim ze autorka z nejakyho duvodu uz nemuze jezdit, a koho by to nenasralo.... ma moji uprimnou soustrast at uz je to z jakehokoli duvodu
Pekne, diky za zmenu.
pekne, ale - dalo by se to zkratit na tretinu, bylo by to hutnejsi a mozna i pochopitelnejsi. Nicmene mlada a nadejna autorka si zaslouzi pochvalu. Kde jsou nejake fotky od ni?
Hmm, pěkný, ale vo ničem. Jako "bull shitting" se to dá uplatnit a na mtbs to zapadne.
( - Hmm,peknej clanek,ale mohla si tam zminit team za kterej si jezdila,pac ten stoji za zminku!
libi - Me se clanek moc libi, myslim ze pekne odrzi autorcin vztah k cyklistice. Tesim se na jeji dalsi, psane ci focene, prispevky!!!
Vložit komentář