Jak jsme pokořili North Shore #7
V úterý se podle plánu budíme brzo ráno. Nakládání kol a balení věcí minimálně na tři dny nám nějaký ten čas zabere ...
| V úterý se podle plánu budíme brzo ráno. Nakládání kol a balení věcí minimálně na tři dny nám nějaký ten čas zabere a není důvod kvůli tomu vyrážet až v poledne. Půl devátá je časem našeho |
| startu. Z Vancouveru je to do Whistleru „kousek“, alespoň takhle charakterizují cca 120km vzdálenost místní. Cesta trvá necelé dvě hodiny autem. Nejprve se vine podél pobřeží dálnice, ta se pak mění v silnici |
|
|
| první, posléze druhé třídy, aby v závěrečné fázi přešla ve staveniště, jehož cílem je vystřílet ve skále širší prostory pro stále houstnoucí dopravu. Letošní rok, respektive letošní léto, přineslo pro místní další úkol – vyrovnat se s tím, že tu za sedm let proběhne zimní olympiáda. A právě doprava mezi Vancouverem a Whistlerem je tak nejdiskutovanějším místem. |
|
|
| Právě v těchto měsících probíhá výběrové řízení, jehož úkolem je vybrat nejlepší projekt, který spojí tato dvě hlavní místa OH 2010. Vysunutá rychlodráha nad mořem, 70km dlouhý tunel pod |
|
|
| horami, nebo stavba stokilometrového úseku dálnice, jsou nejznámějšími připravovanými variantami. Málokdo asi ví, že Whistler je nejmladším městem, které bude dějištěm olympijskýc
h her. Jeho historie totiž sahá pouze cca 30 let zpátky. V šedesátých a sedmdesátých letech sloužila tato lokalita jako skládka. Vozil se sem odpad z Vancouveru a nikdo by si tehdy asi nepomyslel, že by se zde mohla konat olympiáda. Nyní se píše rok 2003 a malebné městečko je |
 |
plné billboardů upozorňujících na skutečnost, že tu za 7 let vypukne největší sportovní událost planety.
Jestliže historické záznamy hovoří o třicetiletém
"stáří" tohoto místa na mapách, pak bikerské záznamy jsou několikanásobně kratší. Historie zdejšího Bikeparku sahá zhruba osm let proti času. Obrovský progres pak zaznamenává Bikepark v posledních |
|
| třech letech, kdy vzniká množství alternativních tratí a první speciálně upravená lanovka pro přepravu kol. Rozrůstá se zde
množství půjčoven, přibývají speciální prostory pro mytí kol a |
| vzniká i několik míst, kde je možné se naučit základy dirtování, dropování a jízdy na lávkách. My přijíždíme na místo ve chvíli, kdy zde probíhá jeden z největších bikových festivalů
"Summer Gravity" a chystá se tu i mistrovství
Kanady v MTB. Koncentrace bikerů i
celebrit je tu opravdu obrovská. Nemusíte se ani moc snažit,
abyste seděli na lanovce vedle Base De Bevera, Cedrica Gracii či
Ritcheho Schley. Novinářskou chuťovkou pak je určitě akce
"Ride with the stars", která spočívá v tom, že se
skupina akreditovaných novinářů vydává společně s několika
freeridery typu Watson, Schley či Simmons na kopec, aby mohla
obdivovat přímo v akci jejich umění na nejtěžších místech
označovaných zpravidla jako double diamonds.
Ale pojďme zpět k vlastnímu
bikeparku. Ten se rozkládá na úpatí Whistleru. V současnosti obnáší |
|
|
| více než 100 kilometrů (!) značených tratí, které na sebe vzájemně navazují a které se na |
 |
mnoha místech protínají a je možné si tak volit průběžně nejen obtížnost, ale především styl jízdy.
Pro začátečníky jsou tu jednoduché cesty s bezpečnými klopenkami či skoky, náročnější jezdci mohou využívat například speciální
"Dirt Merchant" trať, která vás během necelých pěti kilometrů vyšle bezmála čtyřicetkrát do vzduchu s tím, že si v mnoha případech můžete vybírat mezi několika typy nájezdů.
Místní tratě jsou všechny označeny nejen obtížností a charakterem ale také jménem. Populární downhill pro pokročilé se jmenuje
"A-Line", lehký freeride si můžete střihnout na trati s názvem
"Ho Chi Min". Pro drsnější povahy je tu pak "Schleyer" protkaný nespočtem lávek a pojmenovaný po svém tvůrci, či downhillové peklo
"Joyride" na kterém chvílemi i Michal Maroši váhá, jestli to jeho tvůrci myslí vážně.
Legenda u mapy, kterou si můžete zdarma odtrhnout z bloku na spodní i horní stanici lanovky končí číslem 33, což je aktuální množství
FR/DH tratí. K tomu se musí připočítat ještě 7 značených míst na kterých najdete již zmiňovaná výuková místa. Dopravu na start zajišťuje čtyřsedačková lanovka, na které je |
|
| možno se v případě deště ukrýt pod plexisklovou
"kuklu". Kola vám nahoru vyjedou pěkně na očích. Na dolní stanici si je totiž sami naložíte na
"sedačku" před vámi, která má pro tento účel |
|
|
| speciálně upravené tři kovové držáky, ve kterých kolo sedí pouze díky plášťům, a nedochází tak |
| k žádným odřeninám jako na hácích standardních lanovek. Nahoře vám pak kolo sundá sympatický personál lanovky, a tak stačí jen nasednout, utáhnout camela a vyrazit. Provozní doba je většinou od 10-ti do 17-ti, ale není výjimkou, že se jezdí až do osmé večer. Pro zájemce o turistiku je tu pak nabídka devíti tras v okolí v různých obtížnostech a délkách od 30-ti minut do 5-ti hodin.
Toliko teorie a čísla. Během třídenního tripu jsme postupně absolvovali většinu zajímavých a technicky více či méně náročných tratí s tím, že postupem času každému z nás vykrystalizovala jedna či dvě nejoblíbenější tratě, které jsme jezdili nejčastěji.
Jak jsem se již zmínil, v bikeparku je i |
|
|
| několik míst, na která když zavítáte, máte možnost se
naučit pár základních dovedností, které by měly být vlastní každému freeriderovi. Třeba takový
"Joyride Drop Off Park". Řeknete si, "Vždyť |
|
|
| na tom přece nic není, stačí se rozjet a skočit", či spíše spadnout do různě vysoké
"propasti". Jasně, pokud jste to už někdy zkoušeli, jste na koni a máte rady na rozdávání. Ale co ti, kteří jsou před podobnou překážku postaveni poprvé? Dva metry vysoká lávka, další dva metry dlouhý let do dopadu, to není zrovna ideální místo, jak se zbavit strachu z výšek. Na tomhle místě je ale myšleno na všechny. Vedle sebe tu stojí čtyři různě vysoké dropy se čtyřmi samostatnými nájezdy. A pokud se ani tak necítíte, je zde téměř permanentně k dispozici instruktor, který vám vysvětlí a předvede, jak rychle najet na ten který drop, kam dát těžiště při skoku a jak se chovat po dopadu. Prostě základní škola freerideingu jak se patří. |
|
|
| Něco podobného je nedaleko v
"Joyride Jump Parku", kde se pro změnu můžete obdobným způsobem naučit dirtovat a o něco výše je zase lávkový trenažér. Já osobně jsem si to asi nejvíc užíval právě na dropech. Se Zdeňkem a Tomášem jsme na nich trávili skoro hodinu, ve které jsme se Zdeňka snažili zbavit strachu ze skoků, což se nám nakonec částečně podařilo. Při tom jsme zjistili, že každý z nás je lepší na něco jiného. Já jsem si dával bez problému nejvyšší dropy zatímco Zdeněk byl na své hraně u prostředního z nich. Jinde mě ale zase Zdeněk školil při jízdě na lávkách, které zvládal bravurně o několik tříd lépe než já. Každý si tu přišel na své a to se nám líbilo.
Téměř na jeden celý den, středu, se
oddělil Jirka s Jardou a vyrazili na okružní XC jízdu. Nepřísluší
mi tuhle akci nějak výrazněji komentovat. Nejdřív jsem si říkal, že
jsme sem přijeli |
|
|
| bikovat z kopce dolů a
vůbec jsem neuvažoval, že bych vyrazil na lesotraktoru na XCountry. Až
po našem návratu a prohlédnutí fotek z tripu, na který se kluci
vydali, jsem začal tak trochu |
|
|
| litovat, že jsem nevyrazil s
nima. Divoká příroda, skály, potoky, modrá obloha, zasněžené
vrcholky hor - nedivím se nadšení, kterému kluci propadli po jejich návratu
a které jsme my sjezdaři zprvu nechápali.
pokračování ...
Foto : Petr Bureš
& Tomáš Krupka & Jiří
Muller
část textu byla použita
v časopise Velo 11/03 |
|
Vložit komentář