Jak jsme pokořili North Shore #1

05. 01. 2004
Petr Bureš, Jan Němec
Ostatní

Uplynulo víc jak čtvrt roku od chvíle, kdy jsme nasedali do letadla směr Vancouver a těšili se na to, jak se podíváme do míst, která mnozí znají z videokazet, článků a vyprávění ...

Uplynulo víc jak čtvrt roku od chvíle, kdy jsme nasedali do letadla směr Vancouver a těšili se na to, jak se podíváme do míst, která mnozí znají z videokazet, článků a vyprávění.

Ano, byl před námi výlet na legendární kanadský North Shore. Vzpomínky na tento trip postupně krystalizovaly do podoby, ve které Vám nyní přinášíme desetidílný seriál o všem, co se během této akce událo a na co mnozí z nás nezapomenou ještě dlouhou dobu.

Bylo nás pět. Já, velkej Kuba (Petr), malej Kuba (Honzík), Tomáš a Jirka. Tahle sestava se sešla ve středu 9. července na ruzyňském letišti, aby si to střihla přes Londýn prostřednictvím British Airways do Vancouveru. Odlet z Prahy byl v 7:45 ráno, v Londýně přistáváme zhruba za dvě a čtvrt hodiny a máme tu skoro pět hodin na rozmyšlenou, jestli pokračovat dál na západ přes velkou louži.

Nakonec vítězíme nad cestovní horečkou i nad imigračními úředníky, kteří

po jednom zpovídají všechny majitele kanadských letenek a pečlivě zjišťují, za jakým cílem do země javorového listu cestujeme. Ve 13:40 londýnského času už všichni sedíme v letadle připraveni na bezmála desetihodinovou cestu. Ta vede velkým obloukem daleko za polárním kruhem, přes Island, Grónsko a severní Kanadu až na západní pobřeží, kde se nachází cíl

našeho putování - Vancouver. Přistáváme v 15:30 místního času, stále se píše středa 9.července a my jsme cca 12 tisíc kilometrů daleko od naší rodné země.

Po nezbytných celních formalitách nás čeká lámání chleba v podobě čekání na zavazadla. To jsem zatím nezmínil, ale vezeme si s sebou vlastní biky. Přepravní krabice a vak obalují naše

duralové miláčky a my jen doufáme, že se zavazadla, která se vším všudy nesmí přesahovat limitní hmotnost 32 kg, podařilo Anglánům úspěšně přeložit v Londýně na naše letadlo. Large

baggage přepážka je tím posledním místem, kde čekáme až se otevřou dveře, a vyjede pět černých vaků. Je to ready, po chvíli čekání je vše naloženo na přepravní vozíky a my se vydáváme do příletové haly hledat našeho hostitele. I tahle část probíhá v pořádku. Zdeněk Maňhal už většinu z nás zná, a tak identifikace probíhá okamžitě jakož i následné

přivítání. Se Zdeňkem přichází ještě jedna známá postavička. Michal Maroši odlítal z Prahy o něco dřív než my a ve Vancouveru na nás na letišti čekal necelou hodinu. Nasedáme a nakládáme všechno do Zdeňkova auta a razíme směr ubytování.

To máme prakticky pod Mt. Seymour, jedním ze tří hlavních kopců na North Shore. Je letní počasí, 26 stupňů, jasno a přestože máme za sebou 17 hodin cestování nedočkavě debatujeme o tom, jak pojedeme hned někam zabikovat.

Necelou hoďku trvá průjezd městem až do cíle našeho putování. Vykládáme věci, vítáme se s Danuší (Zdeňkovou manželkou) a další českou

závodnicko-doprovodnou skupinou „uprchlíků“, se kterou budeme sdílet několik dní stejné obydlí v sestavě Elsnic, Talavašek, Prokop, Pick a Dlouhán.

Následuje vybalování zavazadel, oblečení, kol a všeho harampádí, které jsme si s sebou dopravili, montují se z polotovarů umě seskládaných do krabic plnohodnotné stroje a po skupinách odjíždíme k řece na menší siestu. Následuje pohodová večeře a první noc na kanadské půdě.

pokračování ...

Foto : Petr Bureš & Petr Kuba