Czech this out

Závod: US MTB National Championship

Místo: Mammoth Lakes, California

Nadmořská výška: 3115m – 3870m

Datum: 9/24-26 2004

Počasí: Mostly sunny, low 40 ° F high 75 ° F

Tento příběh bude o tom jak se v Americe rozdávají medaile v oblacích prachu. Je napsán podle skutečné události.

Dnes je pátek, brzy ráno a já vyrážím se dvěma střelci středního věku směr sever na Mammoth Lakes. A protože je pátek ráno kolem šesté hodiny, tak je freeway č. 405 našlapaná, ale máme štěstí a zácpy kolem Los Angeles  nás nikde dlouho nezdržely.

Čeká na nás asi pětihodinové nudné sezení v něčemu čemu se tady říká vehicle. Ale není to až zase taková nuda, protože po pár hodinách jízdy vystřídá velkoměsto a desert krásné pohoří Sierra Nevada s největší horou USA Mt. Kinley výška něco přes 4600 m.n.m. Jak se blížíme víc a víc k Mammothu, tak počasí stále super a kupodivu i teplota je velmi vysoká. A to je pro nás
velice dobré znamení, protože předpověď hlásila teploty pod bodem mrazu a sněžení. Pravdou je že tu sníh padal před pár dny a ještě jsou po něm
památky na vrcholcích kopců. Nedá mi a musím se zmínit o tom jak hloupý lidé s koňmi zablokovali hlavní silnici před horským střediskem Mammoth Lakes. Oni prostě přecházeli hihgway kde jezdí kolem 100 km za hodinu stovky aut, jako by se nechumelilo. A to byl o půl kilometru dál podchod. Selský rozum tentokrát zvítězil nad stovkami čekajících motoristů včetně nás.

Přeskočím selské a koňské mozky a budu psát o tom co se dělo v centru dění závodů. Už ve středu byl na programu marathón s cellovém převýšením 2000m. Zde zato pořádně vzal čtyřicetiletý David Siena a zvítězil. Nám všem dobře známý dráteník Tinker Juarez opět nezklamal a skončil třetí.

V pátek už jsem sledoval všechno na živo. To odpoledne bylo rezervováno profesionálním x-country závodníkům. Nebudete tomu věřit, ale prostě tohle mistrovství ukázalo že legendy jako John Tomac a Ned Overend jsou stálé živé a nepatří vůbec do starého železa. Ned ten den skončil v elitní kategorii na skvělém sedmém místě a zaostal, za vítězem závodu a americkým olympionikem Jeremy Horgan-Kobelskim, jen o sedm minut. A to k tomu nepotřeboval žádné Epo. Klobouk dolu před Edem sundali snad všichni, vždyť mu je letos 49 let a porazil celkově druhého muže letošní Norba série Ryana Trebona (KONA/CLARKS/LESGETS) o dvě minuty. Jen pro úplnost druhý skončil v mistrovském závodě Adam Craig a třetí byl Carl Decker oba (GIANT/PEARL IZUMI)

V ženách o vítězce nebylo pochyb už před začátkem závodu. Jako jediná z týmu továrny na vítězství (Luna chix) se postavila dnes už také skoro legendární Alison Dulap. Ale neměla to holka tak jednoduché, protože celou dobu se ji držela Dara Marks-Marino (Ford cycling). Byla to její životní jízda a podlehla Alison až ve sjezdu před cílem. Třetí místo brala Susan Haywood (Trek-Volkswagen).

Já jsem zbytek pátku věnoval průzkumu sjezdových tratí, které pořadatelé připravili pro zavodníky. A musím řici zě udělali kus práce a připravily super tratě. Byli celkem tři. Jedna pro elitní závodniky, jedna pro hobby kategorii a poslední byl legendarní Kammikadze downhill. Nejdelší, nejhezčí a hlavně nejtežší byla ta pro profíky a experty.

Nejprve se musím zmínit o tom na čem se tady jezdí. Je tady všude mnoho tun jemné šotoliny a všechny tratě mají podobný povrch. Dost brutálně to smeká a tratě jsou hodně úzké a kolem nich plno kamenů. A tak každá menší chybička dost bolí, pokud máte “štěstí” a potkáte se s kamenem. Trať pro elitní střelce byla prostě super, dlouhá 2,7 km a převýšení bylo 530 m. Start byl u stanice lanovky, na kopci kde ani v zimě sjezdaři nejezdí směrem dolu. Začátek: klesaní asi 40 stupňů plné traversů, kamenů a zatáček. Střední pasáž: celkem v pohodě, mírné klesaní a hodně šlapaní. A zbytek? Jen název Chain smoke mluví za všechno. Also include: Šílené dropy v čele s jedním třímetrovým, který pořadatelé nazvali "waterfall". Bylo ho možné skočit, sjet, objet a nebo rozmastit se na kusy. Dále už jen traverzy, točky a hlavně ta nepříjemná šotolina, na které to prostě nedrželo. A za vámi zůstávají jen oblaka prachu. A když náhodou spadnete, tak z toho množství prachu vytvoří neprůstřelná mlha a nikdo nic stejně nevidí.

Trať pro hobíky byla kratší, lehčí a také trochu technická. Myslím že to bylo pro ně to pravé ořechové. A konečně ta poslední legenda s názvem Kammikadze downhill. Sjel jsem si jí jen jednou, ale musím teda říci že se na té trati jen lítá. Brzdy nejsou skoro potřeba. Zatáčky se jezdí kontrolovaným smykem jen lehce před nimi přibrzďuje. Šlapat není ani potřeba, protože rychlost je taková že ani ty netěžší převody nepomáhají akcelerovat. A pocity z rychlosti a tratě? Ani mě to nepřišlo že se jede tak rychle a že trať je dlouhá skoro 7 km. Je to asi samé jako sedět v rychlíku do Prahy. A vítěz? John Tomac osobně!

Potom už byl jen čas na to si užít bufetu a piva zadarmo. Byl to dlouhý a náročný den a tak jsem se sotva doplazil do motelu a moje první a jediná cesta byla do postele. Byl jsem tak unavený že bych v té chvíli vyměnil postel za všechno. To byl pátek a čekali mě další dva náročné dny.

Text a foto: Pavel (MTBS.cz Los Angeles)