Čtení na neděli 6
Tentokráte trochu jinak. V pořadí šestý díl nedělního čtení je z lékařského prostředí - "Není vložka jako vložka..." Autorem je Ondra Vojtěchovský, rady rozdávající lékař a cyklista
Přinášíme další čtení na neděli, tentokrát z lékařského prostředí. Žádné sci-fi ani líčení vlastních zážitků však nečekejte. Jedná se spíše o radu. A abyste se u článku nenudili, rozdělili jsme ho ne dvě kapitolky, takže "jak to dopadne" se dozvíte příště. Radu pro nás připravil lékař, cyklista radil a náš kamarád Ondra Vojtěchovský...
Není vložka jako vložka...
...z některé má radost nožka. Co to je za praštěný slogan, napadne vás asi. Nějak ale vaší pozornost upoutat musím, ne !? ;-)
Ve funkční jednotce cyklista + kolo totiž existuje zóna
zhruba 30x10x1 cm, která pozornost příliš nepřitahuje. Cyklističtí
závisláci řeší kde co – ideální rám, osazení, trénink,
potravinové doplňky, dokonce i takové drobnosti jako co nejlehčí
bovdeny či košík na bidon, ale zhruba polovina plochy, na které mají
se svým kolem nejtěsnější kontakt je nechává chladnými. O kterou že
to oblast jde? Přece o chodidlo!
Přitom chodidlo je konstrukčně nejsložitější částí lidské dolní končetiny, zranitelnou a zraňovanou minimálně stejně často jako koleno. Původně je postavené jako univerzální nástroj, umožňující jak citlivou, tichou a opatrnou chůzi po nerovném povrchu tak rychlý běh a změny směru pohybu. Aby takovou šířku požadavků mohlo splňovat, musí být schopné během okamžiku změnit svojí tvrdost a pružnost stejně jako adaptabilní pneumatiky vojenských kolových „ótéček“. Protože v biologii není možné měnit tvrdost pouhým dofukováním (no, vlastně jde, ale nemusí na to být úplně vždycky spolehnutí, že, pánové ;-), je v chodidle použitý systém mechanický, poskládaný z hlavolamu drobných kůstek. Jejich vzájemné postavení, klenba, ovládaná svaly, ale i postavením chodidla proti zbytku nohy určuje, jestli noha bude tlumit a přilne k podkladu jako pneumatika DH speciálu a nebo nekompromisně přenášet výkon jako nabouchaná galuska dráhovky.
Jenže člověk si z nudy a touhy po rychlém pohybu
vymyslel kolo. Při šlapání je požadavek na plosku stále stejný a
zdánlivě jednoduchý – jako tuhá páka přenášet sílu mezi
holeními kostmi a achilovkou na straně jedné a hlavičkami zánártních
kůstek na straně druhé. Právě na to noha moc konstruovaná není. Svaly
udržující klenbu se bez změny napětí, charakteristické pro chůzi, po
čase unaví. Oploštěním klenby se nejen přenos síly zhorší, ale noha
začne bolet a může dojít i k postupné deformaci kloubů (nejznámější
je vbočený palec). Posunuté vektory sil se navíc přenáší po kostře
dolní končetiny nahoru a výsledkem pak bývají bolesti kolen či kyčlí.
K takovým obtížím může dojít i u zdravé nohy, natož pak u nohy
ploché, která má stavbu a funkci narušenou i bez námahy.
Text: Ondra Vojtěchovský, www.ondrej-vojtechovsky.cz
- 10. 04. 2005
- Ostatní
Vložit komentář