Přinášíme "novinářskou prvotinu" Terezy Huříkové, která pod vlivem kolegyně Jany Kábrtové - redaktorky časopisu Peloton, napsala jak probíhalo soustředění v italském Lidu, poprvé bez svého trenéra a poprvé pouze v dámském složení. Tereza zaslala email s článkem a fotkami již před 14ti dny, ale nám se jaksi ztratil v poště, takže jej zveřejňujeme až nyní. Tím se omlouváme jak Tereze, tak i vám čtenářům. Tereza spolu s týmem České spořitelny v těchto chvílích již putuje z Itálie zpět domů, v neděli pak odlétá na první závod světového poháru na Curacao.

---

Mráz až praští, stromy se topí v závějích sněhu a někteří si ještě ani nezvykli psát datum s šestkou na konci. Přesto naši pozornost upínáme k blížící se nové cyklistické sezóně, která se kvapem blíží. Každý závodník, který se nechce ze zimního spánku probudit až na startu prvního závodu, proto vyráží do tepla najíždět první kilometry.

Pro mě tento rok znamená přestup do kategorie žen do 23 let, která má v cross-country letos také premiéru. Chystám se absolvovat celý světový pohár a protože se první koná už 1. dubna v Curacau, padlo nám do noty soustředění ženského týmu Roberta Kolmana a Julči Pekárkové (bývalé Konici Minolta, nyní Cyklo Maxu), kteří každý rok na přelomu února a března absolvují soustředění v Itálii.

Když se řekne Itálie, představím si těstoviny na všechny způsoby, ale hlavně teplé moře a žhavé slunce na modrém nebi, rozpalující silnici a opalující těla dohněda. Zklamání na naši osmičlennou výpravu (složenou z šesti dam a dvou pánů) čekalo, když jsme rozespalí po celonoční cestě vystoupili 26.února z auta v italském Lido di Jesolo a probral nás ledový závan od moře. Černými mraky a 5°C nás přivítalo toto pobřežní městečko, ležící nedaleko Benátek.

Počasí nás neodradilo a vybaveni windstoperem, vyrazili jsme na první dvouhodinový švih. Další dny byly jako přes kopírák, ale místo krátké poznávací vyjížďky po okolí, nás čekal 3 až pět a půl hodinový trénink. Kilometry neubíhají, nekonečná rovina a silný vítr znepříjemňují už tak dost krušné chvíle v sedle, na které si naše zadečky tolik odvykly a jedinými světlými okamžiky jsou čas na „traťovku“ nebo hlasité volání „CIAO“ některého občana této cyklistické země.

Máme za sebou dva čtyřdenní tréninkové cykly a v nohách 1000 km, čímž jsme se přehoupli do druhé poloviny tohoto soustředění. Až na občasné problémy ozývajících se kolen, či achilovek jsme si už celkem zvykli. Také sluníčko rozehnalo konečně mraky a rozehřálo nám to tu aspoň na 10°C. Odhalily se nám tak zasněžené vrcholky hor, které však působí jako fatamorgána - vypadají, že jsou na dosah, ale nikdy se nám jich nepodaří dosáhnout. Jsme tedy nuceni do zvlněného profilu dojíždět autem. Hladové po pozdním návratu do apartmánů si uvaříme těstoviny na různé způsoby a po strečinku a večerním vyprávění zážitků upadáme do hlubokého spánku k načerpání sil na další den.

Toto je moje první soustředění s jiným týmem a bez mého trenéra. Po celou dobu, co závodím na kole, trénuji pouze nebo aspoň převážně se samými kluky a vždy jsem byla přesvědčená, že kvalita těchto tréninků a vztahy v týmu jsou mnohem lepší, než v ženském složení. Tady jsem ale zjistila, že ženy dokáží udržet plynulejší tempo a intenzita je tak stabilnější. Což je pro získávání vytrvalosti optimální. Díky skvělé partě, která se tu sešla a dobré náladě, kterou vytváří, se také změnil k lepšímu i můj názor na vztahy v ženském týmu. Oproti tomu výbušnost a rychlé změny tempa mě pak v mužském kolektivu nutí k rozvoji rychlosti, takže kombinace obou skupin je ideální. Proto se těším i na pokračování mé jarní přípravy s mým týmem „mladých Spořínků“ v Toskánsku.

Foto: archív T. Huříkové

• 24. 03. 2006
• Týmy a kluby