Chausson a Minnaar - nejrychlejšími sjezdaři
Vrcholem downhillové sezóny je každý rok bezesporu mistrovství světa, které letos připravili Švýcaři nedaleko Lugana v malém městečku Rivera. Trať měřila 2340 metrů a obsahovala rekordní převýšení 670 metrů !!! ...
Leaderem technologického vývoje horských kol v oblasti odpružení je bezesporu
downhill. V této disciplíně se v mnoha případech rodí nové trendy, nové konstrukce ale i slepé uličky časem zapomenutých a mnohdy i sporadicky funkčních monster. V poslední době již tak často nedochází k výrazným konstrukčním inovacím a zdvih závodních strojů se pomalu ustaluje kolem hranice dvaceti centimetrů. A tak se sjezd začíná čím dál tím víc stávat spíše prověrkou jezdeckého umu než demonstrací vysokozdvihových motorek.
Vrcholem downhillové sezóny je každý rok bezesporu mistrovství světa, které letos připravili Švýcaři nedaleko Lugana v malém městečku
Rivera. Kopec na jehož svahu se závod konal |
|
|
| vyvolával respekt už při pohledu z dálnice. Informační materiály pak „obavy“ mnohých potvrdily Trať měřící 2340 metrů totiž obsahovala rekordní převýšení 670 metrů !!! Nic podobného nemá v historii sjezdu obdoby. Několik úseků bylo naprosto bez diváků, protože by pořadatelé nemohli |
 |
zajistit jejich bezpečnost. Na jednom místě tak byli diváci směrováni na turistický chodník který je dovedl o několik stovek metrů níže kde se opět křížil s technicky atraktivními pasážemi. Těch bylo na trati hned několik. Mezi ty nejzajímavější a nejobleženější patřil určitě drop přes cestu který sloužil v některých případech jako místo k exhibicím pro nemalou řádku závodníků.
Zajímavou pasáží byl i průjezd kamenným mořem který probíhal po kamenném chodníku zpevněném betonem, nebo sjezd
několika téměř kolmých stěn s |
|
| vybržděnými koryty. Závěr
trati byl ve znamení prachu a měkké hlíny, takže závodníci v každé
jízdě volili stopu tak zvanou „plovoucí“ metodou. Údaj nedaleko startu na začátku turistické cesty vedoucí ke spodní stanici lanovky hovořil o padesáti minutách svižné chůze. |
|
|
Slaňování s četnými fotografickými zastávkami podél trati z nichž ta nejdelší měla víc než hodinu trvalo bezmála čtyři hodiny v kuse. Ještě že můj bágl obsahoval dostatek RedBullu a IceTea nafasovaných před touto horskou túrou v
presscentru.
První ranní finále obstaraly ženy. „Mým cílem nebylo vyhrát jedenáctý titul v kariéře, mým cílem bylo vyhrát toto mistrovství světa“ komentovala na tiskovce své vítězství Ann Caroline
Chausson. Na pódiu to letos vypadalo moc pěkně. Všechny tři medaile v ženské kategorii totiž braly francouzky a při té příležitosti je bylo možné vidět ve slušivých sněhobílých šusťákovkách. Stříbro brala s o 12,4 sekundy pomalejším časem než vítězka sympatická Sabrina
Jonnier, bronz putoval další sjezdové roštěnce Nolvenn Le Caer. |
|
|
Naší Bohdaně Půlpánové patří minimálně slova uznání za to, že se do takto náročného závodu postavila a svou účast završila jednatřicátým místem. Kritikové prominou ale až sjedete něco podobnýho pokud byste to vůbec sešli, pak můžete začít něco hodnotit. Problémy tu měla i hodně známá jména – Berten či Gros a o mužích ani nemluvě...
Po elitní ženské kategorii se z vražedného kopce spustilo sedm juniorek. I tady byla před startem hodně velká favoritka v bílých šusťácích – Emmeline
Ragot. Subtilní Francouzka byla na startu dle svých vlastních slov hodně nervózní, ale obhajoba kaprunského titulu se nakonec zadařila a to o přesvědčivou víc jak čtvrtminutu před druhou Holanďankou Scarlett
Hagen. Historicky první medaile pak putovalo do exotické Chile prostřednictvím Bernardity
Pizarro.
Třetí kategorií na startu v pořadí byli Junioři. Tady se očekával velký souboj novopečeného mistra Evropy Brita George Athertona s úřadujícím mistrem světa Australanem Samem
Hillem. Bitvu |
kontinentů nakonec vyhrál Australan časem, který by mu v elitní kategorii stačil na 4. místo !!! Druhý Atherton nabral jedenáctisekundovou ztrátu a třetí poměrně neznámý Francouz byl pomalejší o dalších pět sekund. My jsme měli v juniorské hře především dvojici Tatarkovič, Charvát, přičemž prvně jmenovaný si do Lugana přijel spravit náladu z mistrovství Evropy, kde těsně před cílem zničil zadní kolo. Ani tady se ale Tatarkovi nepodařilo dojet bez problémů. Cílem se prořítil s vylomeným kšiltem po kotoulech které nechtěně absolvoval a to mu stačilo na 23. místo, nejlepší mezi českými juniory na MS. Matěj Charvát skončil o dvě místa za ním se sekundovou ztrátou. Kotrla Bárta ani Mašek se nevešli do první čtyřicítky.
Po odchodu Nico Vouilloze, který zakončil loni svou závodní kariéru se o downhillový trůn mohla pokoušet minimálně desítka riderů. Měřený trénink na jehož základě se stanovovalo pořadí na startu však mnozí nebrali moc vážně a tak se na startovní listině |
 |
|
| objevovala známá jména i na neobvyklých místech v jádru stočlenného startovního pole. Hodně dlouho se tak na pomyslném
„hotseat“ držel Brit Steve Peat, toho pak po pěti minutách vystřídal ne rekordně dlouhou dobu Francouz sedlající Konu Fabien Barel. Mezitím protínala cílovou pásku jména jako
Gracia, Rennie, Kovarik či Saiz, všichni bez nároku na zlato. Na startu pomalu ubývalo horkých adeptů na medaile a ti, co figurovali v cíli na předních místech se začínali průjezdem každého závodníka čím dál víc přibližovat kovovým odměnám. Prvním kdo sesadil Barela z prvního místa byl až Greg Minnaar. Na dropu uprostřed trati si vysloužil i mohutné ovace díky hodně protaženému poletu a v cíli si svým nejlepším časem zajistil medaili. Na startu byl totiž již jen Vazquez a Pascal a nemohl tak skončit hůř než třetí. Vazquez se však v cíli tolik radovat nemohl. Nepřekonal ani Minnaara ani Barela a tak se čekalo co na to poslední startující Mickael Pascal. Ten nenechal v měřeném tréninku nic náhodě a s přehledem ho vyhrál, což ho opravňovalo startovat jako poslední. Pascal umí zajet na zlato, to se vědělo. Francouz projíždí cílem se ztrátou devíti desetin a je druhý. Medaile tedy putují do Jihoafrické Republiky a Francie. |
|
|
| Odvážní mužové z Čech, kteří se rozhodli poprat se s nástrahami tratě nedopadli bohužel nikterak nad očekávání. Adam Vágner, nejlepší z našich si v cíli stěžoval na bolavé zápěstí, a ze 43. Místa neměl extra radost. Maroši prorazil přední kolo a do cíle tak doplaval jako poslední z našich na 81. Místě. Ostatní naši borci předvedli vcelku standardní výkony a umístili se Hynčica 46. a Matuš 52.
Jedna z nejtěžších tratí downhillové historie tak vydala jména svých pokořitelů. Ti se budou po celý další rok moci pyšnit mistrovským dresem a všemi privilegii s ním spojenými. V Les Gets se máme příští rok na co těšit … |
Vložit komentář