Když zapátráte v paměti, jistě si vzpomenete i na MTBS.cz na několik situací a článků, po nichž začaly rychle přibývat příspěvky v diskuzích pod články. Mnoho z nich se dotklo citlivějších témat a jedním z nich je i ono věčné téma srovnatelnosti mužských a ženských výkonů na závodních tratích. Redakce MTBS je některými příspěvky osočována, že záměrně přehlíží zástupkyně něžného pohlaví, na čemž může být v jistém slova smyslu i něco pravdy. I já sám, ačkoliv se snažím řídit zásadami novinářské etiky, a udržovat si u reportáží ze závodů odstup a objektivitu, jsem byl (a podotýkám, že spravedlivě) upozorněn na podobné nedostatky (viz článek z ČP v Úpici - Jobánek dobyl území kmene Apačů ), kterých jsem se ve vztahu k závodu ženské kategorie dopustil. Určitě to ale nebylo z důvodů, jež v diskuzi pod tímto článkem zmiňoval jeden z přispěvovatelů, a už vůbec ne proto, že bych ženy jako sportovkyně nebral vážně. Tímto článkem si sypu popel na hlavu nejen já, měl by i ostatním závodníkům a redaktorům ukázat pohled na věc z druhé strany barikády. Věřím, že se můžeme ve vzájemném vztahu poučit všichni, ale vezměme to od začátku...

Základní popud k tomu, abych se pokusil napsat na toto ožehavé téma nějaký článek, přišel od úřadující mistryně ČR v bikemaratonu Aleny Krnáčové. Na toto téma jsem  s ženami diskutoval víckrát, ale vše vygradovalo po mistrovské Oderské Mlýnici na sklonku sezóny. V reportáži na obrazovkách České televize totiž za 25 minut nezaznělo nic, co by nasvědčovalo tomu, že o tituly jely i ženy. A to už tedy, pánové čtenáři, uznejme, že je silná káva. Přitom je pravda, že Ivana Loubková jela ten den skvěle a boj o stříbro mezi výše zmíněnou Alenou a Ilonou Bublovou byl rovněž dramatický. Předchozí reportáž z MČR v XC z Velkých Losin přitom byla toutéž televizí natočena i s dostatkem času věnovanému ženské kategorii. „Proto, jak je vidět, problém asi nebude v nějakém nepsaném pravidle, aby se autoři o ženách zmiňovali jen velice stručně, ale asi v samotných autorech.

Proč je tomu tak? Vždyť stačí tak málo, zjistit u samotných žen jak závod probíhal a neprezentovat cyklistiku jako chlapský sport. Vždyť v dnešní době závodí už dost žen, které se nadřou úplně stejně, ale nikdo to nevidí. Myslím si, že když se chce, všechno jde a důkazem toho je pár článku a reportáží, které byly jak mají být...“ říká Alena. A do redaktorů se obula i Jana Ševčíková, která to upřesnila: „Na faktu nulové medializace ženské cyklistiky mi vadí nejvíc ne že se nepíše o každé druhé holce, co sedne na kolo a zkusí si nějaký závod, ale to, že nikdo nepíše o tom, jak probíhají závody mezi holkama. Jestli o sobě během závodu ví, jedou spolu a pak si to někde rozdají v posledním kopci, nebo jestli si jen tak jedou a v cíli pak vlastně čekají, jak jsou na tom nebo měly na trati technické problémy. Možná by pomohlo se jich v cíli na to zeptat.“ A v tom mají maximální pravdu.

A objektivně viděno? Problém je v tom, že žen na závodech nikdy nebylo a nebude tolik, co mužů. To pak degraduje jejich výkony i výsledky, protože jsou pak v jejich výkonnosti větší rozdíly a celá řada závodů (i když ne všechny) pak dopadnou podle klasického scénáře: každá z žen si jede své tempo a nějak dojede do cíle. O nějakém taktizování a nástupech jak je známe z pozic na samé špici závodu nemůže být ve většině případů řeč a rozestupy mezi ženami bývají v cíli maratonů i v řádech desítek minut. To by byla častá odpověď mužů-závodníků, pokud se jich na jejich názor k této problematice zeptáte. Ano, ne vždy se o vítězství ženy přetahují tak dramaticky, jako je tomu mezi muži. Samozřejmě jsou případy, kdy k takovým dramatům dochází — Karolina Stolařová jeden z takových bojů trefně popsala v příspěvku pod článkem z již zmiňované Úpice. V posledních letech lze vůbec pozorovat progresi — „Zatímco dříve nás stálo na startu jen deset a na pódium mohlo myslet jen pár z nás, v uplynulé sezóně už jsme mnohdy opravdu závodily, a jasné to opravdu bylo až těsně před cílem,“ hodnotila Bára Radová.

Na obhajobu „děvčat“ je ale třeba zmínit, že se přípravě mnohé z nich věnují stejně jako jejich mužské protějšky, ne-li více. Také chtějí vyhrávat a jejich odtrénované hodiny je bolí stejně jako nás, muže. Přes to přese všechno pak mají elitní děvčata v ČP mimo jiné nižší prize-money, čímž jsou zřejmě trestány za nižší kvantitu startovního pole přímo ze strany pořadatelů a ČSC. Některé příspěvky v diskuzních fórech zmiňují, že vítěz závodu je jen jeden.... ale uznejte sami, že srovnávat v tomto smyslu ženy a muže nelze. Ženy mají jiné tělesné parametry, menší srdeční výdej, menší svaly, méně červených krvinek, atd. Fyziologie ženy, byť sportující, je a díky Bohu snad vždy bude odlišná a proto spolu patrně nikdy nepojedou muž a žena o první místo v absolutním pořadí. Osobně se přiznám, že bych se takového obrazu vlastně ani nechtěl dočkat. A to je důvod, proč nelze brát ženskou kategorii jen jako některou z mnoha kategorií: elite, muži do třiceti, muži nad třicet, muži +60, ... ženy. V tom mají naše závodnice absolutní pravdu a není nic špatného na tom, že se vyhlašuje absolutní vítěz a vítězka závodu.

Dalším problémem, se kterým se závodnice musejí srovnávat a nám mnohdy uniká, je boj o místa na startu. „Stát na startu za muži, kteří v prvním kopci odpadnou a proplétat se dopředu určitě vyžaduje více energie než startovat z místa, kde jsme schopné se chvilku udržet v balíku. Pokud běžně dojíždíme například okolo stého místa absolutně, mohli by nás odtamtud pořadatelé nechat také odstartovat...“ vypíchla podstatu tohoto problému nejmenovaná závodnice. Také bodování, v některých soutěžích se odvíjí od absolutního pořadí celého startovního pole, a ne od absolutního pořadí žen. Muži moc v bodech necítí přítomnost ženy, která jim je ubrala, ale vzhledem k tomu, že mužů startuje mnohem více, tak bodové zisky žen to ovlivňuje významně.

Věřte nebo ne, ale dámy s námi muži prožijí na závodních tratích občas i méně úsměvné příhody. Pokud se na ně podíváme z jejich úhlu pohledu, možná se až zastydíte. Jedna ze závodnic se na toto téma rozpovídala a evidentně bylo hodně situací, které jí při otázce na toto téma vyplynuly na mysl. „Jsou kluci, kteří jsou dobří a holky berou v pohodě a pokud se jim jede "blbě" snaží se holkám spíše pomoci. Pak jsou tací, kteří s nimi soupeří, ale čestně a jsou gentlemany. A pak ti, co se po startu z kopce snaží dostat co nejvíce dopředu a vůbec jim nevadí, že my všichni v balíku brzdíme, protože v závětří se jede lépe. Takže se bojím kolize, protože tito borci ani technikou nevynikají. A když je pak předjíždím na trati, občas mívají poznámky, jindy se zavěsí a krok ztratí při nájezdu do kopce. A nejvíc ze všeho mě naštve, když se borec na posledních 10 km, které jsou po rovině (na to aby střídal nemá), zavěsí a před cílovou páskou začne se mnou spurtovat. Ano, asi je to taktika, ale když nemá na to, aby střídal holku, asi bych se na jeho místě propadla do země... Rozhodně kdyby byl galantní a nechal holku dojet první, určitě by mě spíše potěšil. Chlapy přece holka nesoudí jen podle výkonu“.

Na druhou stranu ne všechny zkušenosti jsou negativní. „Musím říct, že při závodě jsou chlapi úplně v pohodě, alespoň tam, kde se pohybuju já. Někdy jsou naštvaní, že je porazí "i ženská" a na to já jim ale odpovím, že mě to stojí moc času při tréninku, abych byla alespoň tam co jsem,“ podotkla třeba Bára Radová. „Některým mužská hrdost nedovoluje, aby je předjela ženská, a to za žádnou cenu. Naštěstí ale převládají kladné situace — když se mi něco stane na kole, vždycky se nějaký chlap slituje a ochotně přiskočí, opraví. Občas taky slyšíme nějaké to slovo chvály, uznání a podpory. Více se setkávám s dobrými chlapy než těmi hrdými, ješitnými a bezohlednými“ dodala Jana Ševčíková.

Jak tedy celý problém zakončit? Na tutéž záležitost je možné najít vždy několik objektivních poznatků vždy z jiného soudku: ano, počet startujících žen a počet těch, které skutečně mohou jet o bednu, je omezený a výrazně menší než u mužů. Jejich časy jsou horší než časy mužů a nejlepší ženy nevynikají srovnatelnými fyziologickými parametry v porovnání s nejlepšími muži. Ale znamená to snad, že si dámy nezaslouží ocenění svých výkonů? Ať už si ale o vypovídací hodnotě výsledků žen myslíte cokoliv, rád bych touto cestou vyzval všechny přispěvovatele diskuzí na MTBS: zkuste být galantní a buďme všichni gentlemany (nejen) vůči ženám v pelotonu. A to na závodních tratích, ale i mimo ně. I my, pod jejichž rukama reportáže ze závodů vznikají, půjdeme do sebe... Věřím, že holky to ocení a přeji jim, aby se už o své místo na slunci tolik prát nemusely.

Závěrem děkuji všem, kteří svými poznatky přispěli ke vzniku tohoto článku!

Foto: Miloš Lubas, Michal Červený, archiv Aleny Krnáčové

• 08. 04. 2009
• Ostatní